Rozhovor s odchovankyní varnsdorfského basketbalu Štěpánkou Ježkovou
Oddíl basketbalu ve Varnsdorfu v dávné i nedávné minulosti pravidelně opouštěli jedinci, kteří našli díky své vůli, zápalu a schopnostem uplatnění v nejvyšších basketbalových soutěžích, a v několika případech i v reprezentaci. Jednou z nich, která již pár let pravidelně brázdí extraligové palubovky své věkové kategorie, a ve svých osmnácti nakukuje do nejvyšší ženské ŽBL a mládežnické reprezentace do 18 let, je Štěpánka Ježková.
Jak s basketbalem začínala, co pro ni znamená, a co by doporučila každému začínajícímu sportovci, vyčtete z následujících odpovědí v rozhovoru, který poskytla nedávno při návštěvě tréninku našich mladších žákyň U14.
1. Jaké bylo Tvé první setkání s basketbalem, jak Tě vůbec napadlo začít si s tímto sportem, a co Tě na něm zaujalo a baví nejvíce?
ŠJ: „Jako malá, snad už když jsem byla ve školce, mě můj taťka bral na své basketbalové tréninky a zápasy, takže hádám, že to bylo moje úplně první setkání s basketem. Ovšem nebylo to tak, že bych už v tu dobu věděla, že chci dělat právě tenhle sport.
Babička dřív vedla kroužek gymnastiky a taky mě tam brávala, i to mě bavilo, a tak mě rodiče v první třídě přihlásili na cheerleading. Přibližně po roce už na tátu pravděpodobně padlo zklamání, že basket nebude to, čemu by jeho dcerka chtěla holdovat. K tomu, jak se mě pokusil od cheerleadingu převést k basketu, se váže vlastně celkem vtipná historka. Jednoho dne jsme spolu někam jeli a mně se nelíbilo, že předjížděl auta, i když viděl, že v protisměru něco jede, měla jsem strach, že se nestihne zařadit a my nabouráme. Řekl mi na to jen: „Když začneš hrát basket, já přestanu předjíždět tímhle způsobem.” Mám dojem, že ještě ten den jsme dojeli za mou trenérkou cheerleadingu s tím, že prostě končím.
Na basketu mě ze začátku rozhodně bavila ta soutěživost, která byla a stále je nedílnou součástí tréninků i zápasů. Baví mě i ballhandling, tedy dovednosti s míčem, různý “tríčky”, prohazování míče mezi nohama, za zády a podobně, protože to můžete neustále zlepšovat a nikdy v tom nejste 100% dobří, abyste se zlepšováním přestali. Ale úplně to nejlepší na basketu je z mého pohledu jednoznačně to, jak se ta hra během zápasu vyvíjí, jak musíme jako tým řešit všelijaké, někdy i nelehké, herní situace a tak dále.“
2. Jak to bylo dál, když ses postupně dostávala do jiných klubů mimo ten varnsdorfský? Jaká to byla cesta, těžká, nebo to šlo tak nějak samo?
ŠJ: „Upřímně bych řekla, že to šlo tak nějak samo. Ve Varnsdorfu jsem byla jediná holka ročníku 2001, takže jsem neměla moc možností než zkrátka začít hostovat do jiného klubu. Měla jsem štěstí a v roce 2012 při zápase proti České Lípě si mě všiml právě českolipský trenér Kamil Loněk, který tam vedl holky mé kategorie. Nabídl mi hostování a strávila jsem tam 3 sezony. Další sezonu jsem odehrála v Litoměřicích a rok na to se mi ozval pan trenér Kapitulčin, zda bych neměla zájem hrát za Trutnov. Nabídku jsem přijala a nyní jsem tedy už čtvrtým rokem v Trutnově.“
3. Setkáváš se s těmi nejlepšími hráčkami v ČR. Co říkáš na dívčí a také již ženský vrcholový basketbal u nás?
ŠJ: „Řekla bych, že ženský basket u nás má rozhodně své kvality a konkurence je vysoká. Vypovídá o tom už například to, že náš stát reprezentuje ženský tým ZVVZ USK Praha v Eurolize, kde se nyní drží ve své skupině druhý s jen jedinou prohrou. Pokud chceš patřit mezi ty nejlepší, zkrátka je třeba na sobě neuvěřitelně makat, jinak není šance.“
4. Basketbal je vcelku náročná hra z hlediska fyzické kondice, nejrůznějších změn pohybu, mnoha výskoků a někdy ne zcela kontrolovaných dopadů. Co zranění, plynoucí z této hry, máš osobní zkušenost a třeba nějaký návod či doporučení, co se týče prevence proti nim?
ŠJ: „Minulou sezónu jsem měla zlomený prst na ruce a o dva měsíce později ještě nos, ale je to zatím asi to nejvážnější, co se mi doposud stalo. V basketu hodně trpí především kolena, hodně holek jen z mého týmu už za sebou má jejich operace. Mně se naštěstí podobně vážná zranění vyhýbají, ale opravdu nerada bych to zakřikla.
Jednoznačně nejúčinnější prevencí proti zraněním je pravidelné posilování, to je nám v týmu připomínáno neustále. Taky je hodně důležitý být při jakémkoliv pohybu soustředěný a zpevněný, jinak je tu velké riziko nešikovného šlápnutí či dopadu a může to být vážnější, než si myslíme.“
5. Všímáš si, jak v dnešní době ti nejmladší basketbalisté a basketbalistky trénují a hrají? Je to jiné než u Tebe a Tvých vrstevnic? Co bys jim doporučila na základě svých zkušeností?
ŠJ: „Určitě je nejdůležitější především dobrá morálka. Souvisí s tím tedy rozhodně to, jak jsou děti vychovány svými rodiči. Přijde mi, že si v dnešní době ti nejmladší začínající basketbalisté a basketbalistky dovolí někdy až příliš. Samozřejmě záleží na tom, jaký si trenér či trenérka vybudují respekt, a jak tvrdý nastaví režim na svých trénincích. Ale děti by neměly opomíjet ani to, že jejich trenéři jsou tu jen pro ně, že jim věnují neuvěřitelné množství času, jen aby rozvíjeli a zlepšovali jejich nejen basketbalové dovednosti a schopnosti. Bez slušného chování, naslouchání radám trenérů zkrátka není šance se posunout výš.“
6. Jakou důležitou radu bys dala do života, nebo jakým mottem se řídíš vzhledem k tomu, že vlastně celé tvé mládí Tě provázel sport a basketbal konkrétně?
ŠJ: „Často si říkám, že i když basket a sport obecně dělám převážnou část svého života a hodně to prožívám, tak jsou vedle toho i mnohem důležitější věci. Prohra důležitého zápasu o jediný bod sice hodně naštve, ale nemá cenu se tím zaobírat déle, než je zdrávo.“
Přejeme Štěpánce hlavně hodně radosti pod bezednými koši a splnění všeho, co si jen bude přát.
Ing. Zdeněk Strolený
