1 na 1 - Aleš Jiráň

Necelé dvě sezóny působil rodák z Děčína u nás ve Varnsdorfu, když výraznou měrou přispěl ke 4. místu družstva mužů v tehdejší 3. nejvyšší soutěži, což je zatím nejlepší umístění v novodobé historii našeho klubu. Za takovou krátkou dobu, zde zanechal stopu, na kterou se vzpomíná dodnes. Pro další rozhovor jsme se spojili s Alešem Jiráněm, s hráčem, který několik sezón odehrál v nejvyšší soutěži, a nyní trenérem mládeže v klubu, kde jak sám říká, mají jedno z nejlepších zázemí pro trénování basketbalu u nás. 

 

Ahoj Aleši, klasická první otázka, kde a v kolika letech jsi s basketbalem začínal a proč zrovna basket, nezkoušel jsi i jiné sporty? 

 

S basketbalem jsem začínal v 9 letech v Boleticích v Děčíně. Basketbal byla jasná volba poté, co jsme se s rodiči přestěhovali do domu, kde hned vedle bylo basketbalové hřiště. Chodil jsem tam každý den, i v zimě nebo v dešti. Byl jsem vedený ke sportu celkově, takže plavání, karate, kolo nebo běh mi nebylo cizí, ale basketbal se stal mojí vášní.

 

Zkusil si toho zřejmě dost, ale jako většinu z nás si tě nejvíce získal právě basketbal. Jak vzpomínáš na své působení ve Varnsdorfu, co se ti vybaví?

 

Krásné období a vzpomínky na partu lidí kolem basketbalu a diváky, kteří chodili pravidelně fandit. Moc mi hraní ve Varnsdorfu pomohlo v mé budoucí kariéře a jsem dodnes za to rád a děkuji za to. Hrál jsem tam myslím někdy kolem roku 2003, kdy mi bylo nějakých 20 let. Pamatuji si, že jsme měli hodně dobrý a vyvážený tým a soupeřům se s námi nehrálo tehdy jednoduše. Opravdu mám jen skvělé vzpomínky.

 

To rád slyším. Pamatuješ na svůj tým u nás? Ptal jsem se ze zvědavosti na tvou osobu několika lidí. Shodně tě popsali jako hráče s vysokým basketbalovým IQ, skvělým driblerem, střelcem a rozehrávačem, ale i jako spoluhráče, který nikdy nezkazil žádnou srandu. Také mi řekli, že jsi zde měl spoustu fanynek a byl taková „modelka“ týmu, a také, že jsi na utkání občas jezdil na své motorce. Souhlasíš s tím vším? 

 

Haha, jasně, že pamatuji. Vorda, Bubínek, Čína, Pepa Brožek, Komár, "Dědek" Randýsek, Bobeš Rajtr, Zavka, Zázvor, mladej Novotňák a další. Super tým na tu dobu, ne? Jinak je pravda, že na motorce jsme občas s Bobešem na trénink nebo i zápas jezdili. Měli jsme krosové motorky (já Hondu 125 CRM). Jinak fanynky nějaké byly, ale bylo to tím, že jsem patřil k těm mladším v týmu. Jinak mohu asi potvrdit, že to sedí vše.

(Aleš je v modrém dresu Slovanu úplně vpravo)

 

 

Ano, některých z těch, co jsi jmenoval, jsem se právě ptal. Jaká byla tvá další působiště? Našel jsem tě například na soupisce týmů z nejvyšší soutěže NBL – Děčína nebo Ústí nad Labem.

 

Z Varnsdorfu jsem odešel hrát druhou nejvyšší soutěž do Chomutova a ten stejný rok si mně vytáhl trenér Pavel Budínský do extraligového Děčína, kde jsem strávil v nejvyšší soutěži tři roky. Dále pak v Ústí nad Labem jeden rok a následně jsem se vrátil do Chomutova, kde jsme vybojovali v sezóně 2010/2011 postup do NBL. Já jsem ale odešel do pražské Sparty, kde jsem aktivně hrál druhou nejvyšší soutěž v ČR až do roku 2015, kdy jsem ukončil kariéru.

 

 

A co jsi dělal po skončení kariéry hráče? A co děláš nyní kromě toho, že jsi jedním z trenérů tradičního českého klubu Sokol Pražský.

 

Už během let na pražské Spartě jsem měl civilní zaměstnání a věnoval se převážně obchodní činnosti v oblasti sportu. Nyní podnikám ve stejném odvětví se svojí společností. K tomu se věnuji basketbalu na Sokole Pražském.

 

Umíš porovnat práci s hráči a v klubu obecně v případě Varnsdorfu, Děčína, nebo současně v Sokole Pražském, kde působíš nyní jako trenér týmu U19 a jako asistent A-týmu? 

 

Mohu porovnat úroveň zázemí, která je na Sokole, myslím, jedna z nejlepších v republice. Máme veškerý servis pro své hráče. Ať už se jedná o regeneraci, kondiční přípravu, dvě haly k dispozici, trenérské obsazení, pomůcky atd. Samozřejmě nároky na extraligový juniorský basketbal jsou mnohem větší než na nižší soutěže, proto rozdíl je hlavně v motivaci hráčů. Musí se více trénovat a už to zkrátka není jen takový kroužek. Očekává se tvrdá práce a ta samozřejmě nevoní každému. Proto zde jsou hráči, kteří se chtějí věnovat basketbalu v juniorském věku naplno. S tím souvisí i to, že pracujeme více s hráči, kteří mají předpoklady jak fyzické, tak herní k tomu, aby byli konkurenceschopní v extraligové soutěži. Ruku v ruce jde vše se školou. Pokud nefunguje škola, není basket.

 

 

Tak zázemí Vám můžeme jen závidět, ale třeba se taky časem dočkáme. Jak zvládáte ve Vašem klubu současnou situaci okolo covidu-19?

 

Jako pro všechny kluby je to samozřejmě nepříjemné a snažili jsme se pracovat s hráči online formou, sledovat řízeně jejich aktivity. Vždy se snažíme maximálně zůstat v kontaktu a stále pracovat i mimo palubovku. Zkrátka reagujeme na vládní nařízení a přizpůsobujeme tomu i tréninkový proces.

 

Sleduješ ještě informace okolo basketu ve Varnsdorfu? Je to přece jen už několik let, co jsi tu hrál ligová utkání.

 

Přiznám se, že se mi někdy nějaký článek objeví na Facebooku, kde mám v přátelích bývalé spoluhráče, kteří občas sdílí nějaké zajímavosti z basketbalového prostředí z Varnsdorfu, rád si vždy něco přečtu a dozvím, co se u vás děje.

 

Co bys vzkázal těm, kteří by chtěli hrát basketbal? Co ti basket dal do života, příp. o co tě ošidil a pak jsi toho litoval?

 

Musím říct, že to, že jsem si vybral basketbal byla ta nejlepší volba. Mám spousty vzpomínek, basketbal přináší přátelství a zkušenosti, disciplínu, radost, ale i zklamání a tvrdou dřinu. Nic bych neměnil. 

Basketbal je krásná hra a měla by hlavně bavit. Kam se hráč svým usilím dostane, je už hlavně na něm, jakým způsobem se mu bude věnovat a jak bude mít nastavenou hlavu. Nejdůležitější je samozřejmě zdraví a věnování se svému tělu i mimo basketbalovou palubovku.

 

Naprosto souhlasím. Aleši, díky za rozhovor, přeji hodně zdarů jak v osobním, tak v trenérském životě. Rádi tě někdy uvidíme na některé naší akci nebo utkání. 

 

Vojta