1 na 1 - Michaela Grobarčíková

Ve Varnsdorfu se objevují často také hráči z jiných měst a klubů, kteří z nejrůznějších důvodů obléknou dres Basketu Varnsdorf. Jednou z takových hráček je i Michaela Grobarčíková, která k nám přišla z BK Česká Lípa a hájila naše barvy v dorostenecké lize a ve druhé lize žen. 

 

 

Ahoj Míšo, dlouho jsme se neviděli, kdy jsi naposledy hrála ve Varnsdorfu?

Ahoj Bery, to máš pravdu, už je to nějakou dobu (Měli bychom to napravit!). Poslední sezonu jsem ve Varnsdorfu odehrála v letech 2016/2017.

 

Jak si se dostala k basketbalu? Kdy a kde si s ním začínala?

Basketbal jsem začala hrát ve třetí třídě. Na nástěnce se nám objevil letáček s oznámením, že klub v České Lípě pořádá nábor do holčičího basketbalového týmu. Pověděla jsem o tom doma rodičům a šla zkusit první trénink. Kolektivní sporty mě bavily vždycky a basket jsem si zamilovala. Náš tým v tu dobu vedla paní trenérka Lenka Vančurová a chodilo nás kolem 30 holek. Tohle číslo se s narůstajícím věkem snižovalo, ale to hlavní jádro týmu zůstalo až do konce.

 

Jak jsi se vlastně ve Varnsdorfu ocitla?

Můj českolipský trenér Kamil Loněk nám na tréninku sdělil, že tým ve Varnsdorfu hledá posily a jestli bychom tam některá nechtěla hrát. Za Varnsdorf už v té době hrála jedna z mých starších spoluhráček a jako týmy jsme se dobře znaly ze vzájemných zápasů. My jsme v Lípě tenkrát hrály ligu U17 a ve Varnsdorfu se měla začít hrát liga U19. Chtěla jsem si zkusit zahrát ve starší kategorii, a tak jsem jela před sezónou na soustředění do Španělska a tím to vlastně celé začalo. Nakonec jsme byly tři, které jsme z lipského týmu dojížděly.

 

Nebylo složité dojíždění na tréninky a utkání z České Lípy?

Složité ne, ale časově náročné ano. Hrála jsem každý víkend 2 zápasy a když byl herní víkend ve Varnsdorfu, tak ten týden před ním jsem měla trénink každý den. Nic z toho bych ale nemohla dělat bez mých rodičů. Ve hraní a v basketu celkově mě vždycky strašně podporovali. Do Varnsdorfu jsem jezdila většinou rovnou po škole. Na parkovišti na mě čekala v autě mamka se svačinou, vyzvedly jsme zbylé spoluhráčky a jely na trénink. Mamka tam na nás hodinu a půl počkala a večer dovezla zpátky. Když na to teď vzpomínám, bylo to docela bláznivé, ale hrát jsem moc chtěla a bavilo mě to, takže mi to v tu dobu náročné vůbec nepřišlo.

 

Nakonec jste hrály druhou ligu žen, mířila si někdy výš, nebo to byl strop?

Hrály a asi nemířila. Když jsem byla mladší, snila jsem o svojí herní kariéře profesionální basketbalistky. Časem jsem došla k tomu, že sportem se jednou živit nechci. Byla to ale moje nejmilejší záliba. Svého času jsem tomu obětovala téměř všechen volný čas a chodila si ještě po trénincích střílet nebo driblovat. Basket mě taky doprovázel během dospívání a myslím, že dost formoval moji osobnost. I když by si člověk řekl, že je to jen sport, celý ten koncept mi nastavil důležité životní hodnoty a to, jaký člověk bych jednou chtěla být. A za to jsem basketbalu a všem týmům a trenérům, se kterými jsem měla možnost hrát, vděčná.

 

 

Co děláš teď? Vím, že studuješ biologii na Univerzitě Karlově. Biologie je ale široký pojem zahrnující vše živé, s trochou nadsázky od buňky po muňky a ještě dál, můžeš nám svůj obor nějak přiblížit?

Studuju obor Biologie, což je vskutku široký pojem. Většinou, když to lidem řeknu, tak si představí, že se učím o zvířátkách a kytičkách. To je sice také pravda, nějaké takové předměty mám, ale mě konkrétně nejvíce baví ,,bílá biologie‘‘. Tam jde převážně o buněčné procesy a zahrnuje to molekulární biologii, biochemii, ale i mikrobiologii, virologii a mnoho dalšího.

 

 

Kam bys ráda směřovala svoje kroky po ukončení studia? Máš nějaký vědecký cíl?

Vůbec netuším, kdy nastane můj konec studia. Přece jen práce ve vědě je studium na celý život. Samozřejmě už se pak nejedná o pravidelnou školní docházku, ale studium to pořád je. Já momentálně docházím do laboratoře v Mikrobiologickém ústavu v Praze v Krči. Zabýváme se bakterií Bordetellou pertussis způsobující černý kašel. Našla jsem se v tom a zatím mi připadá výzkum a věda celkově jako to, co bych jednou skutečně chtěla dělat. A vědecký cíl? Žádný konkrétní nemám. Jen bych chtěla dělat to, co mě bude naplňovat a budu chtít vědět stále víc. Člověk musí být ambiciózní, aby se prosadil v takové konkurenci a určitě to není prostředí pro každého, ale já jsem šťastná a můžu říct, že dělám něco, co mi dává smysl.

 

Co basket v Praze, chodíš třeba na USK nebo na utkání reprezentace?

Nechodím. Během roku jsem na to upřímně ani nepomyslela. 

 

Hraješ ještě aktivně basketbal a když tak kde? Případně plánuješ se někdy na palubovky ještě vrátit?

Tuhle sezonu jsme hrály v Lípě Severočeskou ligu žen. Nebraly jsme to nijak vážně a vlastně jsme ani nemohly. Většina z nás studuje všude různě po Čechách anebo pracuje. Takže jsme se vždycky jen v pátek sešly a zahrály si pro radost. Bylo to moc fajn. Basket mívám ještě v rámci tělocviku, kde si chodíme jednou týdně zahrát dohromady s klukama z Přírodovědecké fakulty. Úroveň vůbec není špatná a je to zase trochu něco jiného.

 

Děláš aktivně nějaký jiný sport, čím se teď udržuješ ve formě?

Jako amatér jich dělám poměrně dost, ale žádný na extra dobré úrovni. Kromě basketu si chodím pravidelně zaplavat, zaběhat, navštěvovala jsem lekce jógy a s kamarády občas chodíme lézt na stěnu. Teď v létě ráda jezdím na kole a miluju vysokohorskou turistiku.

 

Je něco, u čeho se odreaguješ? Někdo vedle sportu třeba ještě rád maluje, chodí na koncerty a do divadel? Co je tvůj relax?

No jasně, vypnout hlavu od všeho kolem je moc důležitý. Většinou to dělám po škole právě pomocí sportu, ale mimoto ráda čtu, chodím do lesa a v Praze se snažím objevovat kulturu. Stýkám se s přáteli a občas zajdeme na jazzový koncert a občas si jen uděláme piknik v parku.

 

V týmu varnsdorfských žen a dívek jsi patřila na palubovce k těm výraznějším postavám. Vzpomeneš si ještě někdy na tu partu a na basket tady? Vídáte se ještě s někým z družstva?

Vzpomínám na to poměrně často. Jak jsem řekla, basket byl a už navždycky bude mojí velkou součástí. Tvoří kus mojí osobnosti. S holkama ve Varnsdorfu jsme měly skvělou partu. Alespoň podle mě. Někdy to nebylo jednoduché, ale to není v holčičím kolektivu nikdy, to může říct podle mě každý, kdo to někdy zažil. Občas se jedna z nás pohádala a druhá byla nepříjemná. Ale vcelku převažoval smích a radost. S holkama se nevídáme nijak pravidelně, každá máme víc než dost jiných svých aktivit. Když se ale náhodně potkáme anebo se vidíme na streetu, vždycky si máme co říct a vidím je víc než ráda.

 

Co pro tebe znamenal „BASKET VARNSDORF“?

Basket ve Varnsdorfu byl úplně jiný, než jaký jsem znala do té doby. Ať už se jednalo o trenéry, přístup ke hře nebo o fanoušky. Přijde mi, že jsem zapadla a časem pochopila celou tu myšlenku, kterou člověk z venku úplně nevidí a nemá šanci pochopit. Každý byl jiný, měl jinou povahu, ale všechny ty lidi spojovalo a věřím, že stále spojuje, jedno, a to právě láska k tomu sportu. To jsem se ve Varnsdorfu naučila. Nevzdávat se a bojovat, i když si o mě občas ostatní myslí svoje. Domácí zápasy byly vždycky zážitek. Nebyla jsem místní, a i tak jsem našla u fanoušků a lidí kolem podporu a cítila přátelskou atmosféru. Přitom, když jsme ve Varnsdorfu hrály s Lípou, tak mi vždycky připadalo, že jsou tu lidi spíš agresivní a zlí. Hraní tady mě ovšem vyvedlo z omylu a velmi ráda se do Varnsdorfu vracím a potkávám se s lidmi, které jsem díky basketu poznala a dlouho je neviděla. 

 

Jak jsi zmínila na začátku rozhovoru, byla jsi jednou z účastnic zájezdu na soustředění do Španělska. Bylo to za odměnu, nebo to byla dřina na pláži? A co zmrzlina, měla jsi ještě někde lepší?

Byla to stoprocentně odměna. Jela jsem tam po soustředění v Zákupech, které jsme měly s Lípou a to byl vždycky nejhorší zážitek sezóny. Takže Španělsko byl po tom všem takový odpočinek příjemně doplněný sportem. Byla to skvělá příležitost, jak poznat svoje budoucí spoluhráčky i mimo palubovku. A zmrzlinu si upřímně už moc nepamatuju, ale svoji nejlepší v životě jsem měla v Itálii.

 

Jakou příchuť máš nejradši? Podle oblíbené příchutě se dá prý rozpoznat charakter člověka. I když to bude asi podobně jako s horoskopem.

No tak to nevím, co je na tom pravdy, ale já zmrzlinu miluju celoročně. Je to asi moje nejoblíbenější sladkost, a to sladké jinak moc v lásce nemám. Příchuť volím obvykle podle nálady a taky se mi to dost mění v rámci období. Jako mladší jsem měla ráda příchutě ovocné, momentálně si nejvíce ujíždím na slaném karamelu a pistácii.

 

Život bez zmrzliny, stejně jako basket bez rozhodčích by nestál za moc. Pamatuju si, že jsi absolvovala kurz basketbalových rozhodčích a některá utkání jsi tady také odřídila. Věnuješ se ještě pískání?

Toho jsem se taky musela vzdát. Pískala jsem do té doby, než jsem odešla studovat do Prahy. Víkendy jsou totiž jediný čas, kdy se můžu vracet domů a pobýt tak i s rodinou anebo kamarády z Lípy.

 

Než se definitivně rozloučíme, dám ti prostor na jakýkoliv vzkaz pro naši basketbalovou rodinu. Prostě a jednoduše, máš-li něco na jazyku, sem s tím.

Chtěla bych vzkázat jen to, že se mi moc líbí, jak to děláte a jak ten celkový koncept týmu funguje. Basket je částečně i životní styl a já jsem díky hraní poznala kamarády na celý život. Člověk nemusí být nejlepší, ale pokud ho to baví a chce se zlepšovat, tak ať hraje, o nic víc přeci nejde. A takovým lidem dáváte ve Varnsdorfu šanci a prostor a já jen žasnu nad tím, jak ta rodina kolem roste a že i lidi, kteří už aktivně nehrají a mají práci a vlastní rodinu, tak ten sport mají natolik rádi, že chtějí předávat svoje zkušenosti dál a chodí se do tělocvičny odreagovat. Vím, že dneska je těžké udržet děti u sportu a je také náročné vést celý tým a řešit všechnu tu administrativu kolem, ale prosím, dělejte to dál, má to smysl.

Děkuju za rozhovor Bery. Měj se krásně.

 

Díky moc.

 

Bery