1 na 1 – Petr Buben

Po delší odmlce opět přicházíme s dalším rozhovorem. Tentokrát jsem si vybral dlouholetého a všem jistě dobře známého hráče, v současné době ale i trenéra a člena výboru oddílu, a jak sám říká, také zapáleného rodiče a velkého fanouška místního basketbalu, Petra Bubna.

 

Ahoj Petře. Zjistil jsem, že toho pro náš klub děláš momentálně opravdu dost. Začal bych ale od úplného začátku. Jak a kdy jsi s basketbalem začal? A proč vůbec basketbal?

Já jsem začal hrát basketbal, no hrát, začal jsem chodit do přípravky ve druhé třídě základní školy. Když začátkem školního roku přišel na školu leták (možná i někdo z tehdejších trenérů – Míra Novotný nebo Lenka Eichlerová – to si již nepamatuji) s informacemi o náboru do družstva chlapců. A protože moje mamka kdysi basketbal ve Varnsdorfu hrála, tak jsem to šel zkusit. Já už jsem v tu dobu „hrál“ zároveň fotbal, takže jsem měl každý den o zábavu postaráno. Oba sporty jsem aktivně provozoval tak do páté třídy, ale v okamžiku, kdy se začaly hrát soutěže, docházelo ke kolizím v termínech tréninků a utkání. Abych se nemusel složitě rozhodovat jakého sportu se budu účastnit a na úkor jiného, tak jsem se v té době rozhodl pro basketbal. Moje rozhodování mi usnadnil tehdy výborný kolektiv spoluhráčů, zároveň kamarádů, s nimiž, a také jejich rodinami se vídáme dodnes. Ta parta, co vznikla, si myslím, je jedna z největších výher v celé mojí sportovní kariéře. V té době zde také sloužili základní vojenskou službu basketbalisté z celé republiky, hráli za tenkrát místní VTJ Slovan Varnsdorf. My jsme se všichni společně na utkání chodili koukat a byla to krása – atmosféra v hledišti byla nepopsatelná. I to dost ovlivnilo mé rozhodnutí u basketbalu zůstat a chtít to zažít na vlastní kůži – být na té stejné palubovce. No a v neposlední řadě sledování nejlepší soutěže světa, NBA a legendárního hráče, jakým byl Michael Jordan. Sice dřív nebyly takové možnosti internetu jako dnes, pouze satelitní televize a časopisy, ale i tak jsem tím žil.

 

Ano, Michael Jordan je ikona tohoto sportu pro mnohé z nás. Dnes už se na něj ale můžeme dívat pouze v záznamech, protože jeho sportovní kariéra již skončila. Jak si na tom ty? Jsi v současné době stále aktivní hráč?

Pokud myslíš aktivním hráčem to, že se zapojuji do soutěžních utkání, tak odpověď zní NE. Pokud tím myslíš to, že basketbal stále hraji, tak ANO. Dle časových možností se snažím alespoň 2x týdně aktivně zúčastnit tréninku mužů. Zde se snažím již několik let, předávat zkušenosti mladším generacím. Někdy to jde snáze (třeba v případě Vojty Lehrocha :) ), u jiných je to na delší dobu. Basketbal je týmový sport, a já ho tak vnímám, proto si myslím, že to není tak úplně o individualitách. Tento sport mám rád a ty chvíle, které strávím na hřišti, mě hrozně nabíjejí pozitivní energií a zároveň je to obrovský relax.

 

Pokud to dobře chápu, basketbal tě stále baví hrát a nabíjí tě to pozitivní energií. Proč tedy nehraješ i soutěžní utkání?

Samozřejmě, že bych si jej rád zahrál. Ale z časových důvodu se nemůžu svému trénování věnovat tak, jak by si ostatní spoluhráči zasloužili. Čas o víkendech jsem se rozhodl věnovat podpoře synů. A v okamžiku mého rozhodnutí skončit hrát soutěžní utkání bylo hodně mladých kluků, kteří nedostávali tolik příležitosti k hraní. Už jsem jednou kdysi odešel, pak se na čas vrátil a teď už by to asi ani nebylo ono.

 

Dle mého osobní názoru je to škoda, ale tvé rozhodnutí musíme respektovat. Tým mužů máš tedy stále na očích, jak vidíš naši současnou sestavu a její budoucnost?

Toto není jednoduchá otázka. Nevím, jak ji pořádně uchopit, ale vnímám to asi ze svého pohledu „starší“ generace takto: současný tým mužů prochází složitým obdobím generační obměny. Není to jen poslední rok nebo dva. V posledních letech prodělal tým velké změny, mnoho hráčů odešlo, skončilo z vlastní vůle nebo třeba kvůli zranění. Několik nadějných hráčů naopak přišlo, další se vrátili po kratší nebo delší pauze. Myslím si, že tým mužů má velký potenciál, a je stále potřeba „pěstovat“ a opečovávat týmovou chemii a vzájemný respekt, což je v dnešní době obzvláště problematické. Tým je složen z relativně mladých hráčů, jsou zde ale i ostřílení matadoři se zkušenostmi z druhé ligy. Pokud budou mladí hráči naslouchat, přijímat rady a budou chtít zapadnout do stabilního kádru, pak má tým potenciál na nejvyšší příčky v soutěži.

 

S tím mohu jen souhlasit. Co tedy ještě pro „Basket Varnsdorf“ děláš?

Pro klub jako takový se nyní snažím být aktivní zejména na poli financí. Jsem od loňského roku členem výboru oddílu a zblízka poznávám, co všechno je třeba zajistit, aby celý oddíl bez problémů fungoval. Také jsem asistentem trenéra u družstva kadetů U17, aktivním fanouškem, a také určitě zapáleným rodičem.

 

Je toho dost. Začněme tím trénováním. Jak jsi se dostal na pozici asistenta trenéra družstva U17?

To byla spíše souhra okolností. Postupný vývoj počtu trenérů, několik kategorií družstev v našem oddílu, a s tím spojená obměna na pozicích trenérů. Byl jsem nepřímo osloven, možná jsem se i sám nabídl, že mi bude ctí dělat asistenta Vojtovi Lehrochovi. Jelikož jsem kluky od jejich začátků bedlivě sledoval a znal je, tak jsem byl (a stále jsem) přesvědčený, že jsem schopný jim postupně předávat zkušenosti a rozšířit jejich dovednosti. Také jsem chtěl znovu zažít ten adrenalin během utkání a krásný pocit při vítězství na lavičce týmu, a nejen na tribuně jako divák. To mi moc chybělo.

 

Ten krásný pocit při vítězství moc dobře znám. Už víme, že jsi také členem výboru oddílu. V čem spočívá takové členství?

Jde o systematickou práci, kde má každý člen výboru na starosti určitou část agendy spojenou s fungováním a chodem klubu. V tuto chvíli je nás pět a dohromady musíme fungovat jako jedna součást. Chtěl bych zmínit, že chod celého oddílu, je právě o výčtu a aktivitě všech lidí a rolí, v nichž se nyní nacházím. Snažím se klubu ulehčit třeba v tom, že využívám své kontakty k zajišťování sponzorů pro dlouhodobější spolupráci nebo pro jednotlivé sezóny a akce. Musím poznamenat, že nejsem sám, je nás několik. Jen pro představu, kolik nás vlastně „stojí“ sezóna. V běžné sezóně se rozpočet jednoho družstva mládeže pohybuje řekněme kolem 130 tisíc, z čehož zhruba polovina (70-75 tisíc) jsou výdaje na soutěž, tj. cestovné na zápasy, platby rozhodčím a za pronájem sportovišť, a zbývající část je souhrn za přípravu družstva a členské příspěvky sdružujícím organizacím. Pokud tým čítá místních 7-8 hráčů, jako je to v případě současných kadetů U17, pak jen vlastně zlomek této částky (konkrétně cca 32 tisíc) je na bedrech rodičů, kteří v současné době přispívají zhruba 4 tisíci za dítě, a zbývajících 100 tisíc musí zajistit klub. A družstev bývá v sezóně, i když někdy méně finančně náročnějších, kolem šesti až osmi, takže celková částka potřebná na provoz oddílu se může blížit až k jednomu miliónu korun. I proto je zapojení rodičů, jak po stránce finanční, tak ale i organizační, kdy vypomůžou třeba s dopravou na utkání za soupeři, pro oddíl prakticky nenahraditelné, a jsme rádi, že to někteří chápou jako takovou samozřejmou výpomoc.

 

Děkuji za shrnutí. Myslím, že hodně našich hráčů i rodičů nemá o finanční náročnosti sezóny ponětí. Nevyhneme se i otázce na aktuální téma. Jaký máš názor na současnou situaci, kdy nám není z důvodu pandemie dovoleno trénovat a hrát? Jaký dopad to bude na dnešní děti a mládež?

Já to vnímám jako velmi špatné období. Zvláště v dnešní době mobilních telefonů, internetu, herních konzolí a veškerých jiných elektronických vychytávek, kdy už tak bylo mnohdy složité přesvědčit děti a mládež ke sportu a také je u něho udržet. Záměrně píšu ke sportu, protože si myslím, že každé dítě by mělo „nějak“ sportovat, nemyslím tím zrovna vrcholovou úroveň. Nemožnost trénovat, setkávat se a komunikovat mezi sebou z očí do očí je hlavně u týmových sportů obrovský problém. Nemožnost hraní utkání s jinými týmy vidím jako daleko menší problém než zákaz trénování v uzavřené skupině. Ten skoro rok bude chybět. Na děti a mládež to bude mít ohledně sportu velmi negativní dopad, naopak počítačové gramotnosti to zřejmě pomůže a já si myslím, že možná až nad míru zdraví. Pokud to vztáhnu na náš klub, tak si myslím, že po rozvolnění se někteří hráči nebudou chtít vrátit, já pevně doufám, že jich bude minimum. Věřím v „lepší zítřky“, a proto všem vzkazuji, aby se nenechali znechutit a otrávit nepříznivou dobou, protože to jsou události, které stejně nemůžeme přímo ovlivnit. My se můžeme soustředit na to, co můžeme udělat sami pro sebe nebo pro ostatní, a tím si udržovat zdravou mysl. Už se na všechny těším pod bezednými koši.

 

Všichni už se určitě těšíme na „lepší zítřky“. Zmiňoval jsi, že čas o víkendu ses rozhodl věnovat podpoře synů. Vím, že máš dva a oba hrají basketbal. Stíháš všechny jejich zápasy? Hrají oba ve Varnsdorfu? A co právě oni dělají v této nelehké době?

Ano, mám dva syny, Ondru a Matěje. Oba hrají ve Varnsdorfu, ale mají zkušenosti i s hostováním do spolupracujících klubů z Liberce a Děčína. Dosud se mi dařilo stíhat všechny zápasy, pokud mi to čas dovolil. Jak jsem již říkal na začátku, jsem velký fanoušek. Mým působením v týmu U17 se to možná malinko zkomplikuje, pokud se budou krýt utkání, ale pokud čas dovolí, chtěl bych být vždy u toho. Oba mají mou podporu a jsem na oba hrdý. I jejich týmů se tato doba dotkla, proto se snaží sportovat, jak to jen jde. Dokud přálo počasí a dalo se hrát s míčem, tak byli na hřišti nebo si u našeho rodinného domu házeli na koš. Teď v zimě lehké cvičení doma, procházky, bobování, lyže a před pár dny snowboard. Já říkám, že jakákoli aktivita venku je lepší než nedělat nic. Také pevně doufám, že u basketbalu vydrží co nejdéle.

 

 

Jak říkáš, v této době se počítá jakákoliv aktivita. Přeji klukům, ať jim zápal pro basketbal vydrží alespoň tak dlouho jako tobě. Máš ještě něco na srdci, co bys chtěl všem sdělit?

Asi by toho bylo hodně, ale snad nějaké shrnutí. Sportováním se vám otevřou nové možnosti, přijdete na jiné myšlenky, a v mém případě získáte i dobré kamarády na celý život. Basket Varnsdorf je rodina, jejíž součástí se může stát kdokoli, tak proč ne právě ty?

 

Super. Díky moc za rozhovor, kéž bychom měli více tak zapálených rodičů a fanoušků našeho klubu jako jsi ty.

 

Vojta