1 na 1 – Ladislav a Tomáš Tóthovi
„Není totiž důležité, jak dobrý sportovec jste, ale jakou osobnost z vás sport dokáže vytvořit“, i tak se dá uvést náš další rozhovor. Tentokrát s bratry Tóthovými, u kterých se dá jasně říct, že to jsou bratři, jak se patří. Oba, po začátcích v našem oddíle, odešli hrát do Prahy, oba hráli v Liberci a několika dalších předních týmech, oba mají zkušenost s reprezentačními výběry a oba svorně dosáhli na nejvyšší úroveň basketbalu v České republice. A všechno to začalo před lety právě u nás ve Varnsdorfu.
Pánové, první otázka u nás vždy míří na úplné začátky basketbalu. U vás obou to nebude jiné, pamatujete si na své začátky u nás ve Varnsdorfu? Vzpomenete si ještě, proč jste si vybrali právě tento sport?
Láďa – Vzpomínám si, že někdy kolem třetí třídy na základce probíhal nábor nováčků do basketbalu. Pamatuji si, že jsme si dělali srandu, jak začneme hrát a budeme hrát ještě jako starý dědci a běhali shrbení po třídě. První tréninky si už si nepamatuji, ale zřejmě se mi to zalíbilo. Vybavuji si pak až tréninky, když mi bylo mezi 10 a 14 lety. Můj první a vlastně jediný varnsdorfský trenér byl Mirek Novotný.
Tomáš – Jelikož mám velmi špatnou paměť, tak mě berte s rezervou… Kdysi dávno probíhal nábor do přípravky basketbalu i na ZŠ Východní, kam jsem tehdy chodil do první třídy. Jelikož naše maminka basket (v té době košíkovou) hrála, přihlášení bylo jasnou volbou. Fotbal (v té době kopaná na škvárovém hřišti), kde jsem v té době zkoušel štěstí v roli gólmana, šel na druhou kolej.
Národní finále mladších minižáků - 2. místo sezóna 1994-95 Varnsdorf
Od začátku kariéry jste tedy oba hráli pod trenérem Mirkem Novotným, a já jsem se ho na vás taky zeptal. Popsal a zavzpomínal na vás takto: "Od začátku basket měli moc rádi. Na trénincích nic nevypustili. Nebyli konfliktní. Několikrát se stalo, že na zápas odjížděli ne úplně zdraví, ale prostě chtěli. Přidávali si tréninky. V zápase vždy odevzdali maximum. Měli také maximální podporu rodiny, která nás doprovázela na zápasy. I po letech je pěkné na ty společné roky vzpomínat. Protože spolu s ostatními kluky patřil tento tým několik let k předním celkům v republice."
Takže kariéry vás obou začínaly u nás. V jaké kategorii jste se posunuli dál, kdy jste odešli? A jak vaše basketbalová kariéra pokračovala dál?
Láďa – Já odešel asi v průběhu deváté třídy, kdy jsem začal dojíždět do Prahy do klubu BK Buldok, který hrál extraligu mladšího dorostu. Bylo to vlastně díky mistrovství republiky v Humpolci, kam jsme jako Varnsdorf postoupili za severní Čechy se stálým trenérem Mirkem Novotným. Trenér reprezentačního oddílu kadetů (ročník 1983) Jan Slowiak si na to mistrovství přijel omrknout hráče a já se mu zalíbil. Pozval mě na můj první repre sraz, a tím jsem se i přemístil do Prahy na sportovní gymnázium. Pamatuji si, že pro mamku bylo těžké rozhodnutí poslat patnáctiletého kluka do Prahy na intr. Po starším dorostu v USK Praha následoval přechod do mužů USK, pak Kondoři Liberec, Orli Prostějov, Lokomotiva Plzeň, a nakonec BK Opava.
Tomáš – Můj odchod z města „V“ byl spojen s přesunem na střední školu. Tzn. že jsem v cca v 15 letech následoval právě bráchu, a to směrem do Prahy. Láďa byl rekrutován o rok dříve. V té době se tomu ale říkalo trochu jinak. Zde (čti v Praze) byla ověřená cesta za kvalitním studiem a zároveň příslibem pro kvalitní trénink a další basketbalový rozvoj. V té době byla Praha lákadlo, kterému nešlo říct ne. Dnes musím říci, že to byla správná volba.
Utkání Kondorů Liberec k 60. výročí basketbalu ve Varnsdorfu 20.09.2008
Tady se pozná, že jste bratři. Jeden do Prahy, druhý taky. A tak to asi i pokračovalo, zjistil jsem si totiž, že oba máte zkušenosti i s reprezentací, ať už v dorostenecké či více méně dospělé kategorii. Je to tak? Jaká to je zkušenost a pocta pro sportovce působit v repre?
Láďa – Kromě reprezentace kadetů 1983 jsem byl i v repre do dvaceti let, ale nikdy jsme žádný velký úspěch neudělali. Na repre mužů jsem nikdy neměl. Naštěstí je naše mužská reprezentace na mnohem vyšší úrovni.
Tomáš – Máš pravdu, Colombo. Prošel jsem mládežnickou kategorií repre basketbalu. Často i v roli kapitána a musím říct, že to byla čest. Když jsme hráli ve Francii proti Argentině a její hráči místo hymny jednohlasně zpívali „Don’t cry for me, Argentina“, tak se mi trochu třásly kolena. Porazili jsme je a potom se tomu chechtali. Jako největší zážitek považuji 8. místo na ME juniorů v roce 2004. I zde jsem byl kapitán. Na tu dobu ohromný úspěch, protože jsme porazili například Španělsko s Markem Gasolem a Rudy Fernándezem v sestavě. Bohužel to tito borci dotáhli trochu dál než kdokoli z nás.
Láďa a Tomáš v Reprezentaci
Jakákoliv zkušenost v reprezentaci je podle mě pocta a já vám tohle mohu jen závidět. Z tohoto pohledu jste to jako odchovanci našeho oddílu dotáhli nejdál. Kde se vám ve vaší, popravdě bohaté sportovní kariéře, hrálo nejlépe? Dá se, a v čem, porovnat mateřský oddíl a další kluby, kterými jste prošli?
Láďa – Porovnat to samozřejmě jde, ale nemá to smysl. Vše je jiné a kluk to i v každém věku vnímá jinak. Čím jsme byli s bráchou starší, tím se z basketu stávalo více zaměstnání než zábava. Výborně jsem se cítil v Liberci a také v Prostějově, kde jsem sice moc nehrál, ale byl to nejkvalitnější klub, kde jsem byl. I v Opavě to bylo super, a navíc měli asi nejlepší fanoušky. Nejlépe se mi hrálo paradoxně v nejhorším klubu – v Plzni. Byl jsem lídr a výhra, nebo prohra záležela víceméně na mě. Takovou roli jsem v týmu nikdy neměl a užíval jsem si to. Dá se říct, že jsem měl vlastně vždycky štěstí na výborný kolektiv všude, kde jsem hrál.
Tomáš – Jako nej vzpomínka je samo sebou Slovan a USK. To jsou kluby, kterým vděčím za vše. Nejen za basketbalové dovednosti, ale hlavně za zkušenosti a návyky pro další život. Není totiž důležité, jak dobrý sportovec jste, ale jakou osobnost z vás sport dokáže vytvořit. Porovnání je těžké a raději bych se mu vyhnul. Nicméně musím Poděkovat (s velkým P) všem trenérům, kteří měli zásluhy na tom, že jsem to dotáhnul tak daleko. Děkuji především Mirkovi Novotnému a Janu Slowiakovi. Celkově klobouk dolů před lidmi, kteří věnují čas, nervy, finance a jiné pro prospěch následující generace.
Láďa v dresu Lokomotiva Plzeň
Porovnání jste se oba úspěšně vyhnuli, ale i tak děkuji. Ano, basketbal a sport všeobecně dokáže v člověku vybudovat skvělou osobnost a v mládí naučit návyky, které využíváme celý život, nejen ve sportu. Jaká je Vaše nejhezčí nebo nejsilnější vzpomínka na basketbal ve Varnsdorfu a jaká na basketbal celkově?
Láďa – Ve Varnsdorfu asi ten postup na mistrovství republiky. Možná víc, než hráčské okamžiky si teď vybavuji, jak jsme chodili fandit chlapům vojákům jako malí kluci. Na tu atmosféru. A taky rád vzpomínám na generaci hráčů Voráček, Činka, Buben a dalších… Myslím, že ti jsou, spolu s Mirkem Novotným a panem Frolíkem, ikonami varnsdorfského basketu. Alespoň pro generaci, kterou vnímám já.
Tomáš – V současné době nejvíce vzpomínám na legendární osobnosti typu Bóža a Béďa, které se už nerodí. Bohužel. Jejich oddanost varnsdorfskému basketbalu je pro mne TOP. Například noční příprava guláše na vánoční turnaje je pro mě geniální a nikdy ji nezapomenu. Druhá nezapomenutelná záležitost jsou oslavy titulu mužů s USK (muži). Bohužel komentáře nejsou publikovatelné… stálo to za to.
Tomáš (vpravo) na Vánočním turnaji 2007
O týmu vojáku slýchávám poměrně často, a o legendárních vánočních turnajích ani nemluvím. Každopádně vím, že ani jeden již nežijete u nás na severu. Kde jste našli současný domov a čím se jako bývalí profesionální sportovci živíte?
Láďa – Já teď žiji v Olomouci a s dlouholetou partnerkou máme úžasnou dceru (3,5 roku). Během basketbalového působení jsem tam vystudoval bakaláře a magistra v Brně. Takže jsem i díky partnerce z Kroměříže trávil na Moravě dost času. Navíc během působení v Prostějově se mi Olomouc, a Morava celkově, zalíbila. Když jsem skončil s profi basketem, měl jsem štěstí na práci pro Nike Czech v Praze, ale po necelých dvou letech jsme se rozhodli přemístit zpátky. Teď už přes pět let zajišťuji služby požární ochrany po Olomouckém kraji v menší rodinné firmě.
Tomáš – Cesty osudu mě přes Prahu, Liberec, Pardubice zavály zpátky do Prahy. V současné době mám fantastickou rodinu (já + žena + dva novodobí Michaelové Jordanové) a práci (SOMFY s.r.o.). Opustil jsem sever fyzicky již dávno, ale dodnes jsem stále srdcem přítomen.
Je zajímavé sledovat kam a přes jaká místa vás dokázal sport dovést. Chodíte si ještě vůbec někdy basket zahrát? A co vaše děti, už poznali basketbalový míč?
Láďa – V roce 2013 jsem si přetrhal vazy v koleni a kvůli tomu nedohrál druhou sezónu v Opavě. Bral jsem to jako bod zlomu a bylo mi jasné, že i po operaci už dál hrát nechci. Od té doby jsem nebyl na jediném tréninku ani zápase. V Olomouci mě lákali, ale já už prostě nechtěl. Občas jdu jen jako divák zafandit svým kamarádům. Dcerka je malá a asi bude vysoká, takže basket i přichází v úvahu. Já osobně bych byl ale rád, kdyby si oblíbila jiný sport. Basket kazí holkám postavu. Né, sranda… ale něco na tom bude. Na ní je už teď vidět extrémní soutěživost a atletičnost, takže to vidím spíše na individuální sport. Atletika nebo tenis, to se jí zatím líbí. Dětský basketbalový míč má doma taky, ale bere si ho snad jen do vany.
Tomáš – Basket z těla nedostaneš. Je to láska na celý život. To znamená, že i dnes si chodím hodit se starou gardou USK a je to super. Moje děti (Tomášek a Lukášek) tuší k čemu basketbalový míč je, ale tlačit je do profesionální kariéry nebudu. Nechť si sami rozhodnout, co je bude bavit.
Tady snad vidím poprvé, dalo by se říct, diametrální rozdíl mezi vámi dvěma. Ale zřejmě to dost ovlivnilo zranění staršího z vás. Jezdíte někdy do Varnsdorfu? Byli jste se někdy v době nedávno minulé podívat na nějaké utkání? Sledujete dění u nás?
Láďa – Do Varnsdorfu jezdím velmi málo. Na víkendové otočky je to daleko. Navíc s malou dcerou, která po dvaceti minutách v autě křičí, že chce běhat, to poslední roky moc nešlo. A k tomu situace s covidem-19, bojím se přijet a nakazit třeba prarodiče. Přiznám se také, že dění moc nesleduji. Jen když něco zahlédnu na Facebooku. Vím, že před pár lety slavil Basket Varnsdorf 70 let a nedávno jsem četl pěkný rozhovor s Petrem Bubnem.
Tomáš – Zaslíbené město Varnsdorf navštěvuji bohužel méně často, než bych si přál. Se zápasy místní „NBA“ se potkám spíše výjimečně. Škoda převeliká. Nicméně mám v novoročním předsevzetí, že se polepším. Aktuální stav VDF basketu se ale ke mne dostane skrze kamarády.
Tak doufám, že nás po našem rozhovoru začnete více sledovat, a že se brzy uvidíme při nějaké naší basketbalové akci nebo utkání. Co vzkážete těm, kteří by chtěli začít hrát basketbal? Co byste ze své pozice doporučili začínajícím hráčům?
Láďa – Ten, kdo má basket rád a hraje ho rád, nepotřebuje žádné rady. Ať si to užívá na té úrovni, jaká mu vyhovuje. Basket je krásny sport, který dokáže člověka pozitivně formovat po lidské stránce. A vůbec nemusí jít o profi kategorie. Na druhé straně pro něj u nás nejsou bohužel adekvátní podmínky tomu, aby se tím člověk dobře uživil, a ještě třeba našetřil na stáří. Pokud tedy pominu Nymburk. Měl bych spíše radu pro rodiče. Pokud můžete, vytvořte dítěti takové podmínky, aby nemuselo dělat něco jen protože ho to živí, nebo si na něco jiného nevěří. A teď nemyslím jen basket nebo sport všeobecně. Vystudovat obor, který dítě zajímá a chce se mu věnovat, nebo se vyučit řemeslu je mnohdy pro dítě přínosnější, než “přesluhovat“ s profi smlouvou s obavou nezaměstnanosti po kariéře. Vidím sám na sobě, že bych teď vyměnil par let basketu za vystudovaný technický obor a věnoval se mu. Se svou dcerou se to pokusím probírat a podporovat ji ve všem, co ji bude bavit.
Tomáš – Rád bych vzkázal něco chytrého, ale… asi nejdůležitější na sportu není samotný výsledek zápasu – výhra či prohra. Nejdůležitější je parta, kamarádi, zkušenosti a vztahy, které nevytvoří nic jiného než sport obecně. Basket je tím specifičtější, že jde o kolektivní hru a ta se zakoření silně hluboko. Získané vztahy jsou na celý život a nad to není. Pojďte do toho.
K tomu nemám co dodat. Pánové, moc děkuji za poskytnutí rozhovoru, byl pro mě poctou. Oba jste ve varnsdorfském basketbalu zanechali velkou stopu a jste příkladem pro všechny, kteří doufají, že i z našeho malého klubu se dá vypracovat na tu nejvyšší úroveň. Ještě jednou díky a přeji mnoho zdaru do života.
Vojta
Galerie
